Téma: Konflikt (Rusko-Ukrajina) a vzniklý konflikt dnes již zčásti řešený na Blízkém východě v současné době ovlivňují nejen lokální, ale i světovou bezpečnost a jsou středem pozornosti velmocí, regionů a jednotlivých států, které se cítí touto situací ohroženy a cítí povinnost ji řešit. Porovnejte příčiny vzniku obou konfliktů, cíle, které si kladou ti, kteří konflikt zahájily a proč a jaké je jejich konečná ambice. Vyhodnoťte, jaké mohou být bezprostřední dopady na bezpečnost ČR a jejich obyvatel v krátkodobém a dlouhodobém horizontu a jaká opatření pro bezpečnost v ČR navrhujete a proč?
Stíny minulosti, bouře dneška
Při pohledu na to, co se dnes ve světě děje, je čím dál jasnější, že se nacházíme v době velké proměny. Stará pravidla, která měla zajišťovat klid, jako by přestala fungovat, a my se ocitáme v jakémsi stavu jisté nejistoty. Dosavadní rovnováha sil se vyčerpala a nový řád se teprve rodí, bohužel spíše skrze konflikty než u jednacích stolů. Henry Kissinger trefně varoval, že svět, který opustí stará pravidla dříve, než si vytvoří nová, se stává velmi nebezpečným místem pro všechny. Právě v tomto prázdném prostoru dnes sledujeme aktéry, kteří už své ambice neskrývají za diplomatické fráze, ale sázejí na hrubou sílu a kontrolu území či surovin. Jako by se svět vracel k mapám 19. století, ale s ničivou technologií století jedenadvacátého.
Tento rozklad pravidel v mnohém potvrzuje i myšlenky Samuela Huntingtona o střetu civilizací. Ukazuje se, že hlavní konflikty se dnes nelámou jen kvůli politice, ale čím dál častěji podél kulturních a náboženských zlomů, kde je rozumný kompromis skoro nemožný. Nový světový řád se tak neformuje skrze dohody, ale v napětí mezi zájmy velmocí a realitou hluboce rozdělených společností. V takovém prostředí se suverenita států stává nejistou proměnnou, kterou určuje spíše momentální schopnost prosadit svou vůli silou, což se přímo dotýká i bezpečnosti nás všech v Evropě.
Právě tato dynamika je klíčová pro pochopení dvou krizí, které dnes hýbou světem. Na jedné straně stojí ruská agrese na Ukrajině jako snaha o násilné překreslení mapy Evropy, na straně druhé pak situace na Blízkém východě, kde se střetává izraelsko-palestinský spor s širší hrou o vliv v regionu. Při pohledu na tyto střety a na to, co jejich aktéři skutečně sledují, se musíme ptát, jak v tomto novém uspořádání vypadá naše vlastní bezpečnost. Zbývá k zamyšlení, zda jsme v tomto procesu stále schopni ovlivnit svou stabilitu, nebo zda se stáváme jen pozorovateli reality, na kterou jsme možná v posledních desetiletích zapomněli být připraveni.
Ruská federace
Při hlubší analýze ruské agrese na Ukrajině narážíme na fundamentální koncept, že suverenita státu je v očích Moskvy přímo úměrná jeho schopnosti fyzicky kontrolovat svůj historický a etnický prostor. Pro současnou ruskou politiku jako by mezinárodně uznané mapy přestaly platit ve chvíli, kdy narazily na přesvědčení, že tam, kde je Rus, tam je i Rusko. Tato optika zásadně mění vnímání celého uspořádání; sousední státy v ruském uvažování přestávají být partnery a mění se v pouhé prozatímně odcizené provincie, které prostě patří do sféry přirozeného ruského zájmu. Hlavní příčinou konfliktu je tedy ruské odmítnutí výsledků roku 1991 a snaha o násilnou opravu dějin. Moskva vnitřně nikdy nepřijala zánik Sovětského svazu jako definitivní právní a politický fakt, ale spíše jako dočasné strategické oslabení, které bylo zneužito Západem. Rusko odmítá akceptovat, že by bývalé sovětské republiky měly mít stejnou úroveň suverenity jako jaderné velmoci. Snaha o obnovu tzv. strategické hloubky – tedy fyzického nárazníkového prostoru, který by izoloval ruské jádro od vlivu euroatlantických struktur – se tak stává prioritou, která převyšuje zájmy ekonomické stability i mezinárodní reputace.
Tento nárok na kontrolu prostoru ale není jen o ideologii; má i svou velmi konkrétní a materiální rovinu. Moderní politika nás učí, že ovládnutí území je v 21. století neoddělitelné od kontroly surovin, které budou definovat vítěze příští technologické éry. Když se podíváme na mapu ukrajinského podloží, je zřejmé, že se nebojuje jen o hlínu a symbolické hranice. Ukrajina totiž disponuje obrovskými zásobami lithia – suroviny, která je dnes strategickým aktivem první kategorie, srovnatelným s ropou v minulém století. Pro Rusko, jehož ekonomika stále stojí na dožívajícím modelu fosilních paliv, představuje ukrajinský potenciál v těžbě vzácných kovů přímé ohrožení jeho budoucího postavení na globálním trhu.
Geografické rozložení těchto ložisek se překrývá s liniemi ruského postupu. Klíčová naleziště lithia se nacházejí především v Doněcké oblasti (ložisko Ševčenkivske) a v Záporožské oblasti (ložisko Kruta Balka), tedy v místech, která byla mezi prvními cíli ruské invaze a kde se dodnes vedou nejbrutálnější opotřebovávací boje. Strategie Kremlu je zde zřejmá: nejde jen o dobytí území, ale o fyzické odříznutí Ukrajiny od jejích budoucích exportních příjmů. V okupovaných oblastech dochází k systematickému drancování (tzv. "weaponized mining"), kdy jsou ukrajinské zdroje, včetně uhlí a vzácných kovů, násilně vytěžovány a vyváženy do Ruska nebo prodávány na globálních trzích skrze nelegální sítě. Tímto způsobem Rusko válku částečně samo financuje přímo z lupu na dobytém území. Kreml se snaží zajistit, aby se závislost Evropy na ruském plynu v budoucnu neproměnila v závislost na ukrajinském lithiu, čímž usiluje o získání nového nástroje globálního vydírání v éře technologické transformace a výroby čipů.
Jedním z rozhodujících faktorů, který vedl k zahájení agrese, byl však chybný strategický předpoklad o vnitřní fragmentaci Západu. Ruské politické a zpravodajské elity vycházely z přesvědčení, že Evropská unie a transatlantické společenství se nacházejí ve fázi nezvratného úpadku a ztráty akceschopnosti. Cílem Moskvy bylo využít předpokládané nejednoty EU a sázet na energetickou závislost klíčových evropských hráčů, což mělo zabránit jakékoli koordinované reakci. Rusko zaútočilo v přesvědčení, že Západ upřednostní krátkodobý ekonomický komfort před ochranou abstraktních principů mezinárodního práva. Ruské překvapení z následné sjednocené politické, materiální a sankční odpovědi demokratického světa odhalilo hluboké nepochopení vnitřní odolnosti institucí, které Kreml dlouhodobě považoval za dekadentní a neschopné oběti.
Zásadním ideologickým pilířem, který tuto agresi ospravedlňuje, je přesvědčení, že státní hranice Ruské federace nejsou totožné s jejími hranicemi politickými, ale etnickými a kulturními. Pokud Moskva definuje svou suverenitu skrze ochranu ruské menšiny či ruskojazyčného obyvatelstva bez ohledu na oficiální mapy, de facto tím ruší platnost celého evropského bezpečnostního systému. V této logice se sousední země stávají pouze dočasnými správními celky na území, které si Rusko nárokuje jako svůj existenční prostor. Tento koncept mění mezinárodně uznané hranice v pouhé fluidní linie, které jsou sekundární vůči zájmům tzv. „Ruského světa“ (Russkij mir). Ukrajina je v této optice vnímána jako historický omyl a umělý konstrukt, jehož území musí být reintegrováno do imperiálního celku, aby byla naplněna strategická kontinuita státu a obnoven přístup k rozhodujícím geografickým bodům.
Všechny tyto aspekty – od ideologického nároku na odcizené provincie přes kontrolu lithiových ložisek až po ovládnutí černomořských exportních tras – tvoří jeden logický celek. Nejde o nahodilou agresi, ale o pragmatický boj za návrat k pozici velmoci, která diktuje podmínky skrze monopol nad surovinami a prostorem. Rusko vědomě sází na to, že svou brutalitou vyčerpá jednotu Západu.
Izrael a Palestina
Při pohledu na to, co se mezi Izraelem a Palestinou odehrává dnes, vidíme především obrovskou propast, kterou se už téměř nikdo nepokouší přemostit. Tento konflikt už dávno překročil hranice pouhého sporu o území a stal se bojem o samotné přežití v prostoru, který je pro obě strany příliš malý na to, aby v něm mohly vedle sebe fungovat podle svých představ. Na jedné straně stojí moderní stát disponující drtivou vojenskou silou a na straně druhé lidé, kteří mají pocit, že již nemají co ztratit, protože brání poslední zbytky své domoviny a národní důstojnosti. Právě tento extrémní nepoměr sil je jádrem současné krize – jedna strana diktuje pravidla a druhá na ně odpovídá odporem, protože v nastaveném systému nevidí žádnou smysluplnou budoucnost.
Zásadním problémem je, že se obě strany navzájem přestaly uznávat jako lidé se stejným právem na život v daném prostoru. Pro Palestince se každodenní realita proměnila v boj pod neustálým dohledem a omezováním, což logicky generuje hlubokou frustraci a hněv. Cíle aktérů, kteří na obou stranách volí cestu násilí, jsou sice jasné, ale pro jakoukoli vizi míru naprosto zničující. Radikální hnutí jako Hamás těží z faktu, že mladá generace v Gaze nevidí jinou cestu než konfrontaci, která se pro ně stala jediným způsobem, jak na svou situaci upozornit. Tento radikalismus však není náhodný; je to výsledek desetiletí, kdy byla palestinská otázka odsouvána na vedlejší kolej mezinárodního zájmu.
Zároveň je však nutné kriticky hodnotit kroky současného izraelského vedení. Často se zdá, jako by politické elity v Izraeli ztratily strategický nadhled a uvěřily iluzi, že bezpečnost lze vynutit čistou silou. V současnosti je víc než patrné, že sázka na absolutní vojenskou dominanci nefunguje a nepřináší stabilitu, o kterou údajně jde. Místo hledání politického východiska se investuje do technologií a zbraní, což jen prohlubuje humanitární katastrofu přímo v místě střetu. Je velmi obtížné souhlasit s politikou, která se prezentuje jako obrana, ale ve výsledku ničí samotné základy existence celého národa. Když lídři přestanou vnímat následky svých rozhodnutí a vidí jen nepřítele, kterého je třeba zlomit, ztrácejí tím i svou morální integritu.
Konečné ambice jsou dnes bohužel v naprostém protikladu a směřují k vzájemné negaci. Radikálové na obou stranách barikády odmítají kompromis a vyžadují totální vítězství. Pro náboženské extremisty jde o metafyzický boj, kde lidský život ztrácí svou hodnotu, zatímco radikální křídla na izraelské straně usilují o to, aby Palestinci jako národ v podstatě přestali existovat nebo se smířili s rolí občanů druhé kategorie. Právě zde ožívá onen střet civilizací, o kterém se píše v učebnicích – situace, kdy se identita definuje výhradně skrze nenávist k tomu druhému.
V této souvislosti je smutné sledovat, jak technologická převaha a drony sice vyhrávají dílčí bitvy, ale prohrávají jakoukoli šanci na udržitelný život. Každý zničený dům a každá civilní oběť jen připravuje půdu pro další generaci, která nebude znát nic jiného než touhu po odvetě. Je to začarovaný kruh, ve kterém síla definitivně nahradila rozum. Ambice postavit neprostupnou zeď a izolovat se od problému je sice z pohledu Izraele pochopitelná, ale dlouhodobě neudržitelná, protože bezpečnost nelze trvale budovat na zoufalství sousedů.
V širším regionálním kontextu nelze přehlížet roli vnějších aktérů, jako je Írán, kteří v tomto dlouhodobém chaosu nacházejí příležitost k prosazování vlastních zájmů. Je však příliš zjednodušující svalovat veškerou odpovědnost pouze na tyto loutkáře a ignorovat selhání politických elit přímo v místě střetu, které v honbě za absolutní kontrolou vsadily vše na sílu zbraní. Jak kdysi varoval Henry Kissinger, svět bez jasných pravidel a vzájemného respektu se stává rizikovým prostorem pro všechny zúčastněné, což v tomto nekonečném izraelsko-palestinském uzlu sledujeme v jeho nejtragičtější podobě.
Současná situace nás tak nutí k zamyšlení, zda může jakákoliv civilizovaná společnost mlčky akceptovat stav, kde se právo silnějšího vydává za spravedlnost. Skutečné vítězství totiž nikdy nemůže spočívat v tom, že protivníka fyzicky zlomíte nebo mu znemožníte důstojně žít, protože takový postup jen zasévá sémě pro budoucí střety. Pokud se v mezinárodní politice vzdáme lidskosti ve prospěch tvrdých mocenských ambicí, riskujeme, že v tomto boji nakonec prohrajeme všichni, bez ohledu na to, jak moderní technologie máme k dispozici. Poslední myšlenkou této kapitoly by tedy mělo být varování, že vítězství vykoupené totální destrukcí druhého národa není triumfem, ale definitivní porážkou civilizace, která přestala věřit v nic jiného než v sílu ráže a dosah svých raket.
Paralely mezi východem Evropy a Blízkým východem
Při srovnání ruské agrese a izraelsko-palestinského střetu vyvstávají paralely, které jdou hlouběji než jen k samotnému násilí. Zatímco na Ukrajině sledujeme klasický imperiální pokus o násilnou revizi hranic, na Blízkém východě jde o hlubokou krizi správy prostoru, kde se bezpečnostní zájmy státu střetávají s právem druhého národa na sebeurčení. Společným jmenovatelem obou krizí je však fakt, že tradiční diplomatické nástroje – jako jsou mezinárodní záruky nebo mírové dohody – se v očích aktérů staly bezvýznamnými. Rusko i Izrael jednají z pozice, že jedinou zárukou přežití je absolutní vojenská převaha, nikoliv mezinárodní uznání.
Příčiny a cíle těchto konfliktů se sice v detailech liší, ale sdílejí ochotu riskovat globální izolaci pro dosažení lokálních strategických bodů. V případě Ruska je cílem zpochybnit právo sousedních zemí na vlastní volbu spojenců a zajistit si roli surovinového suveréna. Naopak na Blízkém východě vidíme, jak radikální hnutí cíleně vyvolávají chaos, aby zabránila jakékoli politické normalizaci v regionu, zatímco izraelská protiofenziva se postupně mění v cíl totální pacifikace území bez ohledu na humanitární dopady. V obou případech se potvrzuje, že konečná ambice již nesměřuje k trvalému míru, ale k vytvoření takové situace, kdy bude protivník natolik oslaben, že už nikdy nebude schopen klást odpor.
Zajímavým srovnáním je také to, jak oba konflikty pracují s faktorem času. V obou případech vidíme podobné strategické vystřízlivění: Rusko svou agresi původně plánovalo jako bleskovou, několikadenní operaci, která měla svět postavit před hotovou věc. Když tento plán narazil na nečekaný odpor, strategie Kremlu se musela změnit v cynickou opotřebovávací válku, kde čas slouží jako zbraň k unavení Západu. V protikladu k tomuto ruskému kalkulu stojí izraelsko-palestinský střet, který je spíše v zajetí nekonečného reaktivního cyklu. Zde čas nepracuje pro nikoho – každá další operace jen zasévá zárodky pro budoucí radikalizaci. Tato neschopnost nabídnout jakýkoli politický horizont je pro oba světy typická; namísto vize budoucího soužití nastoupil tvrdý realismus, kde se bezpečnost definuje už jen skrze dosah raket a tloušťku betonových zdí.
V obou těchto světech také sledujeme nebezpečný trend, kdy se identita národa utvrzuje výhradně skrze existenci úhlavního nepřítele. Tato radikalizace už není jen záležitostí armád, ale prostupuje celou společností, což činí jakýkoli budoucí smír v podstatě nemožným. Srovnání těchto krizí nám tak dává obraz světa, který se vrací k logice nula-součtových her – tedy k přesvědčení, že můj zisk je možný pouze tehdy, pokud druhá strana totálně prohraje. Je to realita, kde vítězství na bojišti znamená prohru pro lidskost, a kde se hranice mezi obranou a agresí nebezpečně stírá v prachu trosek.
Bezpečnostní horizont ČR
Při analýze dopadů na bezpečnost České republiky musíme začít tím, co je pro zpravodajské služby nejaktuálnější – tedy totální proměnou bezpečnostního prostředí v Evropě. Ruská agrese na Ukrajině pro nás v krátkodobém horizontu znamená především nutnost čelit intenzivní hybridní kampani. Nejde jen o dezinformace, ale o cílené operace pod falešnou vlajkou, kybernetické útoky na kritickou infrastrukturu a snahu o rozvrat společenské soudržnosti. Z pohledu BIS je dnes největším rizikem to, jak se Rusko snaží zneužívat vnitřní politické pnutí k tomu, aby oslabilo naši podporu Ukrajině, což je pro Moskvu klíčový strategický cíl.
Zároveň musíme vnímat, že horká fáze konfliktu na Blízkém východě pro nás představuje okamžité riziko v podobě importovaného násilí a radikalizace. Pro český bezpečnostní aparát to v praxi znamená zvýšený monitoring rizikových skupin a ochranu měkkých cílů. Krátkodobým dopadem je tedy nutnost alokovat obrovské kapacity zpravodajských služeb a policie na sledování toků informací a osob, které by mohly přenést napětí z Gazy do českých ulic.
Musíme věnovat zvýšenou pozornost erozi sociálního smíru, která je přímým důsledkem polarizace vyvolané děním na Blízkém východě i na Ukrajině. Z pohledu vnitřní bezpečnosti nejde jen o demonstrace v ulicích, ale o hluboké štěpení uvnitř komunit, rodin i digitálních bublin. Tento importovaný neklid vytváří ideální podhoubí pro růst extremismu, kdy se lokální politické subjekty snaží parazitovat na emocích spojených se vzdálenými konflikty. Krátkodobým dopadem je tedy nutnost posílit preventivní programy a monitoring radikalizace v kyberprostoru, protože hranice mezi nenávistným komentářem na sociální síti a fyzickým útokem na takzvaný měkký cíl se v roce 2026 nebezpečně ztenčila.
RV dlouhodobém horizontu se však musíme připravit na mnohem hlubší strukturální změny. Ruský revizionismus nás nutí k zásadní přeměně armády a celého konceptu národní obrany. Po dekádách, kdy jsme se spoléhali na expediční mise v zahraničí, se vracíme k potřebě odstrašení velmoci v našem bezprostředním sousedství. To s sebou nese obrovské finanční náklady a nutnost vybudovat odolnost, která nespočívá jen v tancích, ale v celkovém nastavení státu – od energetické nezávislosti až po potravinovou bezpečnost. Dlouhodobě se stáváme frontovým státem v novém typu studené války, kde hranice mezi mírem a konfliktem prakticky neexistuje.
Z dlouhodobého hlediska pak čelíme hrozbě ekonomického vyčerpání a ztráty konkurenceschopnosti. Pokud se konflikt na Ukrajině definitivně změní v dekádu trvající opotřebovávací válku, bude to pro český stát znamenat permanentní zátěž pro veřejné finance. Nejde jen o přímou vojenskou pomoc, ale o dlouhodobou péči o uprchlíky a nutnost masivních investic do zbrojního průmyslu na úkor jiných sektorů. Z pohledu strategických studií je rizikem, že se česká společnost časem unaví solidaritou, což by vedlo k nárůstu populistických nálad a požadavkům na izolacionismus. Dlouhodobým dopadem je tedy nutnost redefinovat náš sociální kontrakt tak, aby stát dokázal financovat svou obranu, aniž by tím vyvolal vnitřní sociální kolaps.
Dalším zásadním rizikem, které musíme řešit, je potenciální nová vlna migrace živená nestabilitou na Blízkém východě a v Africe, kde Rusko často hraje roli destabilizátora. Z pohledu ÚZSI je nutné vnímat migrační toky nikoliv jen jako humanitární otázku, ale jako nástroj zbraňové migrace. Pokud by došlo k masivnímu pohybu obyvatel, který by byl cíleně usměrňován nepřátelskými aktéry k evropským hranicím, mohlo by to vést k politickému kolapsu EU, což by pro bezpečnost ČR mělo fatální následky.
Co se týče konkrétních opatření, která navrhuji…
Na prvním místě musí stát investice do kybernetické a informační odolnosti. Stát se musí naučit aktivně bránit informační prostor, nejen pasivně vyvracet lži. Potřebujeme robustní systém včasného varování před kyberútoky na energetiku a zdravotnictví, což jsou sektory, které jsou v současné době pod neustálým tlakem. Bezpečnost občanů dnes začíná v jejich chytrých telefonech a u jejich routerů – tam se odehrává boj o jejich vnímání reality a důvěru ve státní instituce.
Druhým klíčovým opatřením je diverzifikace strategických zdrojů a kontrola kritických surovin. Pokud jsme se poučili z plynové krize, musíme nyní zajistit, abychom se nestali závislými na nových surovinách, jako je lithium nebo vzácné kovy, u aktérů, kteří by je mohli zneužít jako zbraň. To zahrnuje nejen zajištění alternativních dodavatelských řetězců, ale také přísnou prověrku zahraničních investic do české infrastruktury. Strategická autonomie ČR v rámci EU musí být prioritou, protože bez kontroly nad vlastními zdroji je suverenita jen prázdným pojmem.
Třetím bodem je modernizace krizového řízení a civilní ochrany. Stát je jen tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Potřebujeme systém, který dokáže rychle reagovat na různé typy krizí – od blackoutů přes pandemie až po náhlé vlny násilných nepokojů. To vyžaduje nejen technické vybavení, ale především vzdělávání obyvatelstva k určité míře soběstačnosti a schopnosti rozpoznat hrozby. Společnost, která ví, co má dělat v krizi, je mnohem hůře manipulovatelná strachem, což je dnes hlavní zbraň našich protivníků.
V neposlední řadě musíme posílit naše zpravodajské kapacity a mezinárodní spolupráci. V éře globálních konfliktů, jako jsou ty na Ukrajině a v Izraeli, nemůžeme fungovat izolovaně. Musíme být schopni sdílet zpravodajské informace v reálném čase a koordinovat naše kroky s partnery v NATO a EU. Pro ČR je životně důležité, aby mezinárodní řád postavený na pravidlech přežil, protože v systému práva silnějšího budeme vždy ti, kteří prohrají. Naše bezpečnost je tak přímo závislá na naší diplomatické a bezpečnostní aktivitě za hranicemi.
Závěrem je nutné si uvědomit, že bezpečnost není stav, kterého lze dosáhnout jednou provždy, ale nekonečný proces adaptace. Rusko-ukrajinský i izraelsko-palestinský konflikt nám ukazují, že starý svět je pryč a ten nový je mnohem drsnější a nepředvídatelnější. Jako stát musíme přestat doufat, že se situace uklidní, a začít budovat systém, který počítá s permanentní krizí.
Závěr
Možná největším rizikem dnešních dnů není samotná destrukční síla zbraní, ale tichá akceptace faktu, že pravidla platí jen tehdy, když se to hodí silnějším. Pokud připustíme, že suverenita a lidská důstojnost jsou jen proměnné v rovnici mocenských zájmů, riskujeme, že se z pozorovatelů cizích krizí staneme oběťmi systému, který jsme sami pomohli legitimizovat svou lhostejností. Skutečná bezpečnost České republiky totiž nezačíná u tloušťky betonových zdí, ale u odvahy trvat na civilizačních hodnotách i ve chvíli, kdy se zdá, že svět už věří jen v dosah svých raket.
Veronika Kolmanová
