Téma: Jak by mohlo vypadat nové přerozdělení světa politicky, ekonomicky a vojensky
Quo vadis, homo sapiens?
Nové technologie a rozmach umělé inteligence významně ovlivňují budoucí mocenské uspořádání světa a ekonomickou prosperitu. Rychlost rozšíření umělé inteligence je bezprecedentní a překonává předchozí technologické revoluce. Umělá inteligence přitom není jen technologickým jevem, ale i geopolitickou zbraní: kontrola nad klíčovými technologiemi, daty a výzkumem poskytuje strategickou výhodu v globální konkurenci. Čína a Spojené státy patří k hlavním investorům do infrastruktury a výzkumu umělé inteligence.
Geopolitická transformace
Novodobé mocenské rozdělení světa, které se upevnilo po studené válce, se mění. Vzniká nový světový řád, který nebude řízen jedinou velmocí, ale kde se vliv bude dělit mezi několik velkých států – Spojené státy, Čínu, Indii, ale i další rodící se regionální mocnosti jako Brazílie, Indonésie nebo Turecko. Evropa usiluje o strategickou autonomii, přestože vojensky zaostává za Spojenými státy a ekonomicky za Čínou. Vojenská a institucionální transformace Evropy bude klíčová pro zachování jejího globálního vlivu. Přechod k rozdělení moci mezi více států nese riziko eskalace regionálních konfliktů, ale také příležitost k reformě globálního řádu.
Podíváme-li se do historie, zjistíme, že mocenské přesuny probíhaly vždy postupně, nikoli skokově. Velmoci minulosti (Španělsko, Nizozemsko či Britské impérium) po ztrátě svého postavení již nikdy nedokázaly obnovit dřívější dominanci. Podobná dynamika je dnes patrná i u Spojených států, přestože si vůči Číně stále udržují jak vojenskou, tak ekonomickou převahu. Na základě historických paralel i současných trendů lze vymezit čtyři klíčové geopolitické oblasti, které pravděpodobně ovlivní příští dekádu.
Za prvé, vzestup Číny jako protiváhy americké moci již není hypotézou, ale realitou. Země, která byla ještě v osmdesátých letech převážně agrární ekonomikou, se proměnila v druhou největší ekonomickou velmoc světa. Její politický i hospodářský vliv v Africe a Asii postupně zasahuje i Latinskou Ameriku, kde řada států navazuje spolupráci s Pekingem na úkor tradičních vazeb se Spojenými státy. Projekt nové Hedvábné stezky Belt and Road Initiative představuje formu geopolitické expanze, jež svým rozsahem připomíná evropskou koloniální éru 19. století – avšak nikoli prostřednictvím armád, nýbrž výstavbou infrastruktury a vytvářením úvěrové závislosti. V mnoha zemích Afriky a jihovýchodní Asie se hospodářská orientace přesunula směrem k Pekingu, což posiluje čínský vliv a zároveň relativně oslabuje význam západních spojenectví. Zůstává však zásadní otázkou, zda Spojené státy dokážou tento trend zvrátit, nebo jej budou v nejlepším případě jen zpomalovat.
Za druhé, v důsledku americké politické nepředvídatelnosti a ruské agrese se otázka strategické autonomie stala jedním z nejdiskutovanějších témat v rámci Evropské unie. Přesto však platí, že současné navyšování evropských obranných rozpočtů nevede k větší nezávislosti, ale naopak k hlubší integraci do struktur NATO. Většina evropských států zvyšuje výdaje nikoli s cílem vybudovat vlastní obrannou kapacitu EU, nýbrž proto, aby splnila závazek 2 % HDP stanovený NATO pod vedením Spojených států. V praxi to znamená, že evropské investice posilují transatlantickou infrastrukturu, nikoli evropské autonomní schopnosti.
Za třetí, Střední východ a Jižní Asie představují dlouhodobě nestabilní regiony, které spojuje kombinace územních sporů, ideologických konfliktů a soutěže velmocenských zájmů. Na Středním východě se izraelsko-palestinský konflikt, jenž v říjnu 2023 eskaloval po útoku Hamásu, proměnil v širší střet, v němž proti sobě stojí Spojené státy a Izrael na jedné straně a síť íránských spojenců (Hizballáh, Hútiové a Hamás) na straně druhé. Írán, dlouhodobě zatížený sankcemi, posiluje své vojenské kapacity zejména prostřednictvím dronových technologií, balistických raket a pokračujícího obohacování uranu. Tato dynamika destabilizuje oblast Perského zálivu, která je klíčová pro globální dodávky ropy a zemního plynu, a tím i pro energetickou bezpečnost mnoha států.
Podobně v Jižní Asii zůstává vztah mezi Indií a Pákistánem jedním z nejrizikovějších na světě. Obě země disponují jadernými zbraněmi a udržují v pohraničí rozsáhlé armádní kapacity, což vytváří permanentní napětí v regionu Kašmíru. Jakýkoli incident, který by byl nesprávně vyhodnocen nebo by došlo k selhání komunikačních kanálů, může vést k rychlé eskalaci s dopady na stovky milionů obyvatel. Region tak zůstává jedním z mála míst na světě, kde nelze vyloučit ani omezený jaderný střet.
Za čtvrté, Rusko představuje v nově formujícím se světovém řádu zásadní, avšak vysoce nepředvídatelnou proměnnou. Invaze na Ukrajinu prohloubila strategické sbližování Moskvy a Pekingu, které dříve fungovalo spíše jako účelové partnerství než jako skutečná aliance. V důsledku mezinárodní izolace se Rusko stává stále více závislým na Číně, což vytváří asymetrické uspořádání, v němž Moskva přechází do pozice mladšího partnera. Tento vývoj fakticky uzavírá architekturu „trojúhelníkové diplomacie“ sedmdesátých let, kterou vytvořili Nixon a Kissinger a která po desetiletí bránila úzkému propojení Číny a Sovětského svazu. Současné prostředí je však odlišné: nejde o návrat bipolarity, ale o dynamickou multipolaritu, v níž čínsko-ruské partnerství představuje jeden z klíčových pólů.
Ukrajina v této konstelaci nepředstavuje pouze regionální konflikt, ale symbolický předěl mezi starým a novým uspořádáním moci. Pokud by Rusko dosáhlo vojenského úspěchu, existuje reálné riziko, že by se Moskva pokusila konsolidovat vliv v postsovětském prostoru, což by mohlo destabilizovat Moldavsko, Gruzii a v extrémním scénáři vyvolat tlak na pobaltské státy. Takový vývoj by měl bezprostřední dopady na bezpečnostní architekturu NATO. Naopak ruský vojenský neúspěch, případně dlouhodobé ekonomické vyčerpání, může vyvolat vnitřní napětí uvnitř politické elity, vést k mocenskému boji a otevřít otázku budoucnosti autoritářského režimu.
Ať už se Rusko vydá jakoukoli cestou, jeho vývoj bude mít zásadní vliv na podobu světového řádu. Stabilní autoritářský stát, oslabená mocnost nebo země procházející vnitřní transformací – všechny tyto varianty nesou zcela odlišné bezpečnostní a geopolitické důsledky pro Evropu, Asii i globální rovnováhu moci.
Ekonomické vlivy
Přechod od ropy k novým zdrojům energie ovlivní globální mocenské vztahy, ale nepovede k výraznější nezávislosti Západu. Evropa a Spojené státy jsou závislé na čínských bateriích, tchajwanských čipech a afrických surovinách, což zásadně oslabuje jejich strategickou autonomii. Nové a obnovitelné zdroje energie snižují dlouhodobou závislost na fosilních palivech, které ale zůstanou relevantní minimálně do poloviny tohoto století kvůli výrobě plastů, léků, hnojiv a letecké a námořní dopravě. Přechod na obnovitelné zdroje vytváří tlak na diverzifikaci ekonomik ropných mocností. Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty již masivně investují do zelených technologií a turistiky, zatímco Rusko, Irák a Írán zůstávají hluboce závislé na fosilních palivech a diverzifikaci přechází.
Petrodolar, který od 70. let řídí mezinárodní obchod s ropou, oslabuje díky rostoucímu zájmu Saúdská Arábie a Ruska přijímat platby v alternativních měnách, vzestupem jüanu jako rezervní měny a vznikem ekonomických bloků mimo dolarovou zónu (BRICS+, RCEP) s vlastními platebními systémy. K oslabení důvěry v dolar přispěly i makroekonomické faktory. Historicky nízké úrokové sazby ve Spojených státech v letech 2008-2021, v kombinaci s fiskálními stimuly a covidovými šoky, vedly k inflaci a pochybnostem o stabilitě amerického dolaru jako rezervní měny. Rusko, pod tlakem sankcí, snížilo jeho podíl ve svých devizových rezervách a zvýšilo podíl eura a jüanu. To sice neznamená okamžitý kolaps dolaru, ale signalizuje oslabení jeho dominance jako světové měny.
Budoucnost peněz nebude představovat přechod od dolaru k jiné národní měně, ale změnu jejich formy. Kromě hotovosti (fiatové peníze) to budou digitální měny centrálních bank (CBDC), decentralizované kryptoměny a stablecoiny. Hotovost bude v rozvinutých zemích postupně ustupovat, ale zůstane dominantní v rozvojovém světě, ve kterém dodnes nemá bankovní účet víc než 1,4 miliardy lidí. Centrální banky budou vyvíjet digitální peníze především jako náhradu za hotovost. Její zrušení by ale znamenalo konec finančního soukromí, protože každá transakce by byla sledovatelná, a to by vyvolalo odpor v demokratických společnostech. Autoritářské režimy budou naopak o zrušení hotovosti usilovat, aby získaly další nástroj pro kontrolu obyvatelstva. Čína spustila digitální jüan (DCEP) již v roce 2020, Evropa a Spojené státy připravují vlastní verze. Na rozdíl od kryptoměn Bitcoin a Ethereum, které fungují bez státní kontroly, jsou CBDC centralizované systémy pod kontrolou státu, které mohou sledovat každou transakci. Stablecoiny, navázané na dolar, zase posilují americkou dominanci, protože fungují jako digitální dolary dostupné bez nutnosti vlastnit dolarový bankovní účet. Tato fragmentace peněz nepovede k pádu dolaru, ale k „válce o formu peněz“ mezi soukromím a centrální kontrolou.
Současný nárůst investic do umělé inteligence vykazuje některé znaky internetové bubliny z přelomu tisíciletí. Do AI startupů proudí stovky miliard dolarů, přestože mnohé z nich nemají jasnou představu, jak dosáhnout zisku. V obdobích rychlého technologického růstu vznikají spekulativní bubliny, jejichž prasknutí může vést k recesi a otřesům v celém odvětví. Případný propad AI sektoru v příštích dvou letech by mohl významně zasáhnout globální finanční trhy. Investiční fondy by zaznamenaly obrovské ztráty a krize by byla zvláště citelná ve Spojených státech, jejichž ekonomika je silně závislá na technologickém sektoru. Pro nový světový řád je však klíčové, že AI, na rozdíl od internetové horečky, již dnes transformuje vojenství, ekonomiku a geopolitiku. I v případě recese zůstane strategický závod o AI dominanci mezi Spojenými státy a Čínou kritickou osou 21. století. Čína masivně investuje do umělé inteligence s cílem stát se globálním lídrem do roku 2030, Spojené státy drží technologickou převahu, Evropa zaostává. Výsledkem nebude „prasknutí bubliny“, ale proměna AI na strategickou zbraň. Kdo ji ovládne bude mít vojenskou a ekonomickou převahu a kontrolu nad strategickými daty.
Od americké k evropské obraně
Severoatlantická aliance (NATO), založená v roce 1949 jako protiváha sovětským armádám v centrální a východní Evropě, zůstává nejdůležitější vojenskou aliancí západního světa. Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 vedla k zásadnímu posílení aliance, což dokládá vstup Finska v roce 2023 a Švédska v roce 2024. Přestože tím aliance posílila svou pozici v pobaltské oblasti, nadále čelí strukturálním výzvám. Dlouhodobé podfinancování vedlo ke vzniku kritických mezer ve vojenských kapacitách, zejména v zásobách munice. V důsledku toho Rusko dnes dosahuje čtyřnásobné výrobní převahy. NATO také trpí nedostatečnou vojenskou mobilitou. Konsenzuální rozhodování a politická nejednotnost některých členů navíc brzdí rychlé reakce na bezpečnostní hrozby.
Budoucnost evropské obrany bude určována především postojem Německa, Francie a Polska. Francie prosazuje hlubší evropskou integraci a budování skutečných autonomních schopností. Německo a Polsko však dlouhodobě preferují transatlantickou orientaci a posilování NATO. Pokud by se tyto tři státy dokázaly shodnout na společné strategii a vytvořit vlastní obranné kapacity, mohla by Evropa získat větší míru strategické autonomie. Současný vývoj však ukazuje spíše opak: Evropa se stává vojensky silnější, ale zároveň více závislá na Spojených státech. V konečném důsledku tak evropská autonomní obrana zůstává spíše deklarací než realistickým projektem.
Spojené státy soustředí svou strategickou pozornost směrem k Indo-Pacifiku, kde Pentagon označuje Čínu za strategického soupeře určujícího tempo vojenského a technologického rozvoje kombinujícího vojenské, ekonomické a technologické rozměry. Rusko je sice klasifikováno jako „akutní hrozba“, ale na rozdíl od Číny není považováno za dlouhodobého systémového nepřítele Spojených států. Tento americký strategický přesun vytváří tlak na evropské členy NATO, aby převzali větší zodpovědnost za vlastní obranu. Výsledkem je rostoucí diskuse o evropské strategické autonomii, tj. schopnosti Evropy zajistit si vlastní bezpečnost s menší závislostí na amerických vojenských kapacitách.
Rusko-ukrajinský konflikt bude nadále dominovat evropské bezpečnostní agendě. Ukrajina, přestože čelí početní přesile, odolává díky technologické pomoci Západu a masivní mobilizaci obyvatelstva. Vojenská porážka Ruska je kvůli jadernému arzenálu nepravděpodobná. Pravděpodobnějším výsledkem je zamrzlý konflikt s příměřím, podobný korejské válce z 50. let. Takovýto stav by Evropu zatěžoval trvalou nutností vysokých obranných výdajů, podporou ukrajinské obnovy a snižoval by její konkurenceschopnost.
Hybridní válka, která kombinuje konvenční vojenské síly s kybernetickými útoky, dezinformačními kampaněmi, ekonomickým nátlakem a skrytým ovlivňováním politických procesů, představuje zásadní transformaci konfliktů 21. století. Tato forma soupeření operuje v „šedé zóně“ mezi mírem a válkou s cílem zamaskovat původ útoku a znemožnit jednoznačnou odvetu. Rusko tento přístup systematicky využívá proti západním demokraciím prostřednictvím kybernetických útoků na kritickou infrastrukturu, dezinformačních kampaní ovlivňujících volby a podpory extremistických hnutí. Čína aplikuje podobné metody vůči Tchaj-wanu. Hybridní útoky cílí na energetické sítě, finanční systémy, zdravotnická zařízení a vojenské systémy.
Hybridní konflikty se stanou hlavní formou vojenského soupeření. Hranice mezi válkou a mírem se stírá a státy na sebe útočí, aniž by formálně vyhlásily válku. Kybernetické útoky využívající umělou inteligenci se zaměří na kritickou infrastrukturu včetně podmořských kabelů a satelitů. To vyžaduje změnu vojenské strategie. Tradiční metriky vojenské síly založené na počtu tanků, letadel a vojáků zůstávají důležité, ale nestačí: kritickou se stává i schopnost chránit digitální infrastrukturu a operovat v kyberprostoru.
Nový řád bez jednoznačného vítěze
Vznikající světový řád bude pravděpodobně vícepólový, s mocí rozdělenou následovně: Spojené státy zůstanou určující mocností (ale nikoliv hegemonem) a Čína s nimi bude soupeřit o prvenství. Rusko zůstane hrozbou zpochybňující současné uspořádání a díky svému jadernému arzenálu zůstane globálním hráčem. Evropa posílí svou strategickou samostatnost a rostoucí regionální mocnosti (Indie, Brazílie, Indonésie) získají větší vliv. V politické oblasti lze očekávat roztříštěnější svět, kde multilaterální instituce (Organizace spojených národů, Světová banka, Mezinárodní měnový fond) budou postupně ztrácet váhu, zatímco alternativní uskupení jako BRICS, Šanghajská organizace pro spolupráci či Africká unie porostou na významu. Jednotlivé mocenské bloky budou prosazovat vlastní normy a pravidla, což vytvoří soupeřící vizi světového řádu místo společného institucionálního rámce. Mezinárodní spolupráce bude záviset na situačních aliancích spíše než na trvalých strukturách.
V ekonomické oblasti dojde k postupnému oslabování dolaru, ale nikoliv jeho náhlému pádu. Významnější postavení v celosvětové ekonomice získají i jiné národní měny, digitální měny a kryptoměny. Případná recese v oblasti umělé inteligence může způsobit ekonomické otřesy v technologickém sektoru. Dlouhodobě však AI pravděpodobně změní strukturu pracovních trhů automatizací administrativních a rutinních činností, zvýší strategickou hodnotu dat a výpočetní kapacity jako ekonomických zdrojů.
Proměna energetiky bude pokračovat a ovlivní mocenské vztahy.
Vojensky budou dominovat hybridní konflikty kombinující klasické vojenské operace, kybernetické útoky, informační kampaně a ekonomický tlak. Zástupné války zůstanou častým nástrojem velmocenského soupeření. NATO posílí svůj evropský pilíř při zachování transatlantického charakteru: evropské státy zvýší obranné výdaje na vlastní vojenské kapacity, zatímco americká přítomnost a jaderný deštník zůstanou zachovány. Nové závody ve zbrojení se zaměří na zbraně řízené umělou inteligencí a nadzvukové střely. Tento přechod bude provázen hospodářskou a politickou nestabilitou i bezpečnostními krizemi. Zároveň však nabídne příležitosti státům a společnostem, které se přizpůsobí měnícím se podmínkám a investují do vlastních schopností. Česká republika může zvolit, zda bude změnám pasivně přihlížet, nebo zda využije své přednosti - kvalifikovanou pracovní sílu, strategickou polohu a stabilní instituce – k posílení vlastního postavení v novém řádu.
Natália M. Homolová
